Spolčo rodin Strážnice

Když jsme v adventní době poskytli brožurku Průvodce adventem, jak ji připravilo Pastorační středisko Brněnské diecéze, a rozesílali ji zájemcům elektronicky každý den, překvapil nás pozitivní ohlas. Několikrát bylo vyjádřeno přání, že se těší na pokračování v postní době. Postní doba je tu a my chceme nabídnout podněty ke každodennímu zastavení a k cestě 40denní přípravy na Velikonoce.

Na internetu jsme objevili Průvodce postní dobou, kterého před třemi lety připravil pro novojičínskou farnost P. Josef Motyka, kterému děkujeme za velkorysou nabídku, že materiály můžeme použít, jak potřebujeme, s dodatkem: „Pokud použité texty pomůžou k prohloubení vztahu k našemu Pánu, bude to jen dobře.“ Tyto texty jsme doplnili odkazy na biblická čtení na každý den, případně zamyšlení upravili nebo doplnili.

Liturgie postní doby nás vede k vnitřní duchovní obnově. Máme se připravit na Velikonoce a v tomto Roce křtu zvláštním způsobem na obnovu svého křestního slibu během Velikonoční vigilie.

Každý den v brožurce obsahuje:

odkazy na biblická čtení z liturgie konkrétního dne;

 téma – vystřídají se ctnosti, dary a plody Ducha svatého, nebo se jen tak obyčejně zamýšlí nad určitou vlastností člověka – toto téma se zpravidla vztahuje k vybranému biblickému verši;

Prosíme rodiče, aby pomohli svým dětem, aby knížečka jen tak nezapadla za hromadu novin.

A pokud se k zamyšlení setkáváte společně v rodinách či společenstvích, nezapomeňte na zpěv, který k modlitbě disponuje – a vychází-li ze srdce – je modlitbou.

Velikonoce jsou cíl, postní doba je cesta. Cesta bez cíle nemá smysl. Bez poctivého každodenního kráčení po cestě však k cíli nikdy nedojdeme. Cíl horolezce motivuje, cesta k cíli ho přetváří.

Přejeme vám, aby i vás tato postní cesta obohacovala a přetvářela.

„Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči!“ (Joel 2,12)

Pane Ježíši, dej, ať se naučím sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro. Amen.

Daleko na východě žil bohatý a mocný císař. Po celém světě se pěly chvály o jeho království, o jeho palácích, o jeho moudrosti. Avšak pěvci a vypravěči, kteří putovali od jednoho hradu k druhému, velebili především jeho nesmírné bohatství. „Jenom klenoty z jeho koruny by stačily na živobytí pro jedno město!“ řečnili. A jak tomu vždycky bývá, vzbuzovalo to závist a chtivost ostatních králů a národů. Některé divoké a násilnické barbarské kmeny se nahromadily u hranic a přepadly království. Nikdo je nedokázal zastavit.

Císař se rozhodl hledat útočiště mezi věrnými kmeny, které žily v horách za hrozivou pouští. Jedné noci opustil císařský palác v doprovodu hbité karavany, která přepravovala jeho pohádkový poklad zlatých desek, klenotů a drahokamů. Aby šli rychleji, doprovázely ho jen vybrané stráže a pážata, kteří mu přísahali naprostou věrnost až do smrti.

Stezka pouští se vinula mezi písečnými dunami spálenými sluncem, těsnými soutěskami a příkrými průsmyky. Bylo jen málo lidí, kteří tuto stezku znali. Na půli cesty, když se šplhali po štěrkovitém svahu, se někteří velbloudi z karavany, vyčerpaní námahou a rozpáleným odrazem skal, lapajíce po dechu zhroutili a již nevstali. Přepravované truhly se skutálely podél duny, roztříštily se a roztrousily celý svůj obsah mincí, klenotů a drahokamů, které zapadly mezi kameny a písek.

Panovník nemohl zpomalit svůj postup. Nepřátelé si již nejspíše všimli jeho útěku. Jedním gestem, které vyjadřovalo něco mezi smutkem a velkorysostí, vybídnul svá pážata a stráže, aby si nechali drahokamy, které se jim podaří sebrat a vzít s sebou. Jediná hrst těchto drahocenných předmětů mohla zajistit bohatství na zbytek života.

Zatímco se mladí dychtivě vrhali na bohatý úlovek a lopotně šťárali v písku a mezi kameny, panovník pokračoval ve své cestě pouští. Všimnul si však, že někdo jde za ním. Obrátil se a viděl, že se jedná o jedno z jeho pážat, které ho celé zpocené a udýchané následovalo.

„A ty,“ zeptal se ho „ses nezastavil, aby sis něco sebral?“

Mladík se na něj podíval klidným pohledem, plným důstojnosti a hrdosti, a odpověděl: „Ne, pane. Já následuji svého krále.“

Dt 30,15-20; Lk 9,22-25

„Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den ať bere na sebe svůj kříž a následuje mě.“ (Lk 9,23)

Pane Ježíši, chci každý den umět přijímat dary z tvé ruky. Vychovávej mé srdce dobrými i těžkými věcmi. Amen.

Slyšeli jste o tom, jak se orlí samice stará o svá mláďata? Když orlí mládě vyroste a nastane čas, aby se naučilo létat, matka ho vezme a vynese vysoko k nebi. Umíte si představit zděšení malého mláděte, když se nachází kdesi vysoko mezi oblaky a vůbec neumí létat? Ale nejhorší teprve přijde. Když matka vidí, že je dostatečně vysoko, otevře zobák, ve kterém mládě drží, a umožní mu, aby v tom velkém prostoru roztáhlo křídla. Ale to je zbytečné, mládě vůbec neví, jak na to. Nastává tragická chvíle a mládě si klade zoufalé otázky: „Proč mi to má matka dělá? Proč je na mě tak zlá? Co jsem jí udělalo? Proč mě nemiluje? Chce mě snad zabít?“ A co udělá maminka? Když vidí, že se mláděti ještě létat nedaří, jednoduše slétne pod něj a roztáhne svá křídla, aby si na ně mládě mohlo sednout. A potom ho snese na zem.

Iz 58,1-9a; Mt 9,14-15

Ježíš jim odpověděl: „…Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou a potom se budou postit.“ (Mt 9,15)

Pane Ježíši, děkuji ti za každého člověka ve farnosti a prosím, pomáhej nám budovat krásná společenství. Amen.

V trupu obrovské lodi byl malý a nevýznamný šroubek, který společně s ostatními šroubky držel pohromadě dva ocelové pláty. Když byla loď uprostřed oceánu, šroubek se rozhodl, že už má svého bídného a špatně odměňovaného života dost (za tolik let mu za jeho práci nikdo ani jedenkrát neřekl „děkuji“) a vybuchl: „Už jsem se rozhodl! Jdu pryč!“ „Jestli půjdeš ty, tak půjdeme i my“, prohlásily ostatní šroubky. A tak při každém zhoupnutí vlny se šroubek začal vysouvat ven o kousek víc. „Prosím tě stůj!“ volaly na šroub velké ocelové pláty. „Jestli nás nikdo nebude držet pohromadě, je s námi konec!“

Ohromný kolos lodi začal bolestně skřípat a rozechvěl se. Všechny pláty, šrouby a dokonce i malé nýtky se rozhodly, že šroubku pošlou vzkaz, aby se svého úmyslu vzdal: „Celá loď se rozpadne, potopí se a nikdo se z ní nedostane pryč živý.“ Šroubek se těmi slovy cítil polichocen a náhle si uvědomil, že je mnohem důležitější, než si myslel. A tak všem vzkázal, že zůstane na svém místě.

Iz 58,9b-14; Lk 5,27-32

„Pojď za mnou.“ (Levi) nechal všeho, vstal a šel za ním. (Lk 5,27-28)

Pane Ježíši, je tolik různých a potřebných věcí na světě, prosím tě děj, ať z mého srdce nevymizí hlas dobrého Otce: Jsem s tebou. Amen.

Jednomu člověku se kterési noci zdálo, že se prochází s Pánem Ježíšem po mořském břehu. Nad nimi se na nebi objevovaly výjevy z jeho života. V každé scéně spatřil dva páry stop v písku. Jeden pár patřil jemu, druhý Pánu Ježíši. Při poslední scéně se zadíval zpět na stopy a všiml si, že velmi často bylo na cestě vidět jen jeden pár stop. Rovněž zjistil, že to bylo právě v těch dobách, kdy se mu vedlo nejhůře. To ho přirozeně překvapilo a zeptal se Pána Ježíše: „Pane, ty jsi mi tenkrát říkal, abych se rozhodl následovat tě, že mě budeš na všech cestách provázet. Zjišťuji však, že v těch nejobtížnějších obdobích mého života je vidět jen jeden pár stop. Když jsem tě nejvíc potřeboval, nechal jsi mne samotného, proč?“ Pán Ježíš mu odpověděl: „Můj milý příteli, mám tě tak rád, že bych tě nikdy nemohl opustit. Když se ti vedlo nejhůře, když jsi byl vystaven zkouškám a trpěl jsi – tam kde vidíš pouze jeden pár stop – v těch dobách jsem tě nesl.“

 

Gn 2,7-9;3,1-7; Ř 5,12-19; Mt 4,1-11

Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ (Mt 4,11)

Pane Ježíši, děkuji za příklad zbožnosti svatých, dej, ať také já ukrývám ve svém srdci Tebe. Amen

Jednoho dne přišla ke svatému Františkovi z Assisi chudá žena a prosila ho o pomoc. „Co myslíš?“ ptá se František bratra Petra „co bychom ji mohli dát?“ Bratr odpověděl“ „Nemáme v době vůbec nic. Nevím, z čeho budu dnes večer vařit večeři. Jediné, co máme, je Písmo svaté. Ale to potřebujeme každý den pro společnou modlitbu.“ Svatý František řekl: „Dej jí to Písmo svaté. Ať ho prodá, a tím se jí v její nouzi uleví. V Písmu je přece psáno, že máme chudým pomáhat. Bohu se víc líbí, když Bibli darujeme a uděláme, co je v ní psáno, než když v ní jen čteme.“

Lv 19,1-2.11-18; Mt 25,31-46

„Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40)

Pane Ježíši, děkuji, že mi svěřuješ různé úkoly, dej ať je věrně a starostlivě plním. Amen.

Matka Tereza vypráví: „V Austrálii jsem navštívila stařečka, o jehož existenci se nikdo nezajímal. Měl ve světnici velký nepořádek. Chtěla jsem tam uklidit, ale on odmítal. Podřídila jsem se. Ale nakonec přece jen o ten úklid poprosil. Měl tam starou krásnou lampu. Pročpak si nerozsvítíte?“ ptala jsem se. „Pro koho? Ke mně nikdy nikdo nepřijde.“ „A kdyby k vám přišly sestřičky?“ „Kdybych slyšel lidský hlas, rozsvítil bych…“ A nedávno mi vyřizovali vzkaz od něj: „Řekněte mé přítelkyni, že lampa, kterou v mém životě rozsvítila, hoří a svítí.“

Iz 55,10-11; Mt 6,7-15

„Vy se modlete takto: Otče náš,…“ (Mt 6,9)

Pane Ježíši, děkuji ti za dar modlitby a prosím tě, ať na modlitbu ráno ani večer nezapomínám. Amen.

Během trhu se jeden vesničan zastavil na jídlo v přeplněné hospodě, kde se obvykle scházel „výkvět“ města. Vesničan si našel místo u stolu, u kterého již seděli jiní strávníci. Objednal si jídlo, a když mu ho hospodský přinesl, udělal kříž a pomodlil se. Ti, co s ním seděli u stolu, ho pozorovali s posměškem a jeden z nich se ho zeptal: „U vás doma to takhle děláte? U vás se fakt všichni modlí?“ Vesničan, který už začal klidně jíst, mu odpověděl: „Ne, u nás se taky všichni nemodlí.“ Mladík se ušklíbl: „Ach ták! A kdo se nemodlí?“ „No,“ pokračoval vesničan, „tak například moje krávy, můj osel a moje prasata…“

Jon 3,1-10; Lk 11,29-32

„… a zde je přece někdo víc, než Šalamoun… a zde je přece někdo víc, než Jonáš.“ (Lk 11,32)

Pane Ježíši, děkuji ti, že tě znám, obrať k sobě srdce všech mých známých i neznámých přátel. Amen.

Starý nevěřící muž šel za věhlasným knězem, aby mu pomohl vyřešit problémy, které měl s vírou. Nedokázal například uvěřit, že Ježíš z Nazareta skutečně vstal z mrtvých. Chtěl nějaké znamení, že se to opravdu stalo…Když vešel na faru, v kanceláři byl už s knězem někdo jiný. Kněz zahlédl muže stojícího na chodbě a s úsměvem mu přinesl židli. Když ten druhý odešel, pozval kněz starého pána dovnitř. Zeptal se ho, o co se jedná, a pak dlouho a živě diskutovali. Starý pán nakonec uvěřil a projevil přání být pokřtěn. Kněz byl udiven tak rychlým obrácením, a tak se ho zeptal: „Povězte mi, prosím vás, který argument vás v našem dlouhém rozhovoru přesvědčil, že Kristus opravdu vstal z mrtvých a že Bůh existuje? „Gesto, s kterým jste mi přinesl židli, abych nemusel čekat vstoje,“ odpověděl muž.

Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh; Mt 7,7-12

Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí. (Mt 7,11)

Pane Ježíši, prosím tě, ať navždy zůstanu tvým „blízkým“, který tě potřebuje a v modlitbě o něco prosí. Amen.

Byla bouře. Na ostrůvek doplaval trosečník, který se ze všech sil držel trámu z rozbité lodi. Ze všech sil prosil Boha, aby ho zachránil, a každý den na obzoru vyhlížel pomoc. Po několika dnech se na ostrůvku zabydlel. Podařilo se mu vyrobit nástroje k lovu a po nekonečných pokusech se naučil rozdělávat oheň. V potu tváře si vystavěl přístřeší, které ho ochránilo proti větru a bouři. Trosečník se stále modlil. Jednoho dne vítr zavál plameny z ohniště na rohože trosečníkova příbytku. Ten se v okamžiku vzňal. Hustý kouř zahalil celé okolí. Během několika minut přišla v niveč všechna jeho práce. Trosečník, kterému se nepodařilo z plamenů zachránit téměř nic, se z pláče zhroutil na písek. „Proč, Pane? Proč se mi muselo stát i tohle?“ O několik hodin později přistála na ostrůvku velká loď a spustila na hladinu člun. „Jak jste zjistili, že jsem tu?“ ptal se trosečník, který nevěřil svému štěstí. „Zahlédli jsme kouřové znamení.“

Ez 18,21-28; Mt 5,20-26

Ježíš řekl svým učedníkům: „nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ (Mt 5,20)

Pane Ježíši, nauč mě být spravedlivým. Ať nefandím jen sobě, ale dokážu žít i pro druhé. Amen.

Na olympiádě stáli proti sobě v šermu Ital a Francouz. Bojovalo se o zlatou medaili. Oba muži šermovali jak zběsilí, až se divákům tajil dech. Francouz měl těžkou pozici, protože ho dlouhý Ital o hlavu převyšoval. O to zuřivěji útočil a tak se bleskově střídaly útok a obrana. Náhle se ozvali rozhodčí. Přestávka. Jeden z nich tvrdil, jak Ital Francouze zasáhl. V davu to zašumělo. Pokud byl Francouz zasažen, zlatá medaile byla v nedohlednu…Později se rozhodčí ujednotili: „Žádný zásah!“ Diváci vydechli. V tom si Francouz strhnul masku, postoupil o krok k rozhodčímu a prohlásil: „Jsem zasažen.“ Rozhodčí mluvili v jeho prospěch, ale od nich soud nepřijal. Pravda pro něj měla větší cenu než nezasloužená zlatá medaile.

2S 7,4-5a.12-14a.16; Ř 4,13.16-18.22; Mt 1,16.18-21.24a

Matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal. Hle tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ (Lk 2,48)

Pane Ježíši, dej, ať nejsem ukřičený a rozmazlený člověk. Ať vnímám také potřebu poslouchat druhé a Tebe svým srdcem. Amen.

Když jednou svatý František vyšel kázat do ulic, potkal bratra Gina, který byl prostý a hodný člověk a sv. František ho měl moc rád. Při setkání ho vyzval: „Bratře, pojď se mnou kázat,“ „Otče,“ odpověděl „víš, že nejsem nijak vzdělaný. Jak bych mohl mluvit k lidem?“ Sv. František trval na svém a bratr Gina nakonec souhlasil. Prošli spolu celé město, tiše se modlili za všechny, kdo pracovali v domech i na polích. Usmívali se na děti, zvlášť na ty nejchudší. Prohodili pár slov se stařečky a stařenkami. Pohladili nemocné. Pomohli nějaké ženě s vědrem vody. Když městem prošli křížem krážem už po několikáté, sv. František řekl: „Bratře, je čas Vrátit se do kláštera.“ „ A co naše kázání?“ „ Vždyť jsme přece kázali,“ usmíval se světec.

Gn 12,1-4a; 2Tm 1,8b-10; Mt 17,1-9

„To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“ (Mt 17,5)

Pane Ježíši, děkuji ti za nesmírný dar víry. Amen.

Pole byla vyprahlá a zem praskala nedostatkem vláhy. Trávu na loukách slunce úplně spálilo. Každým týdnem bylo vedro nesnesitelnější. Opravdový déšť spadl naposledy před několika měsíci. Pan farář svolal obyvatele vesnice před kostel, aby všichni společně prosili za dar deště. V určenou hodinu bylo náměstíčko plné lidí. V očích měli úzkost, ale také naději, že konečně zaprší. Mnoho lidí si přineslo růženec, křížky, bibli, svíčky a pan farář s obdivem sledoval předměty, kterými chtěli projevit svou víru. Náhle se jeho zrak zastavil na děvčátku, které způsobně sedělo v první řadě. Jako jediné ze všech mělo na klíně složený červený deštník.

Da 9,4b-10; Lk 6,36-38

Ježíš řekl svým učedníkům: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný Váš nebeský Otec.“ (Lk 6,36)

Pane Ježíši, děkuji ti, že jsou mezi námi ti, kteří mají milé srdce. Dej nám všem, ať dobré lidi chráníme před drzosti světa. Amen.

Jistý boháč zemřel a ocitl se ke svému velkému údivu v ráji. Dobrotami přeplněný stůl, který uviděl, působil velice lákavě. Není divu, že se boháč hned zajímal o to, za jakých podmínek se bude moci nebeské hostiny účastnit. „Všechno je velice levné: vše po 10 haléřích,“ řekl mu anděl, který šel právě kolem. Boháč se zaradoval, protože si představil své velké bohatství, které ze života získal a našetřil. Když se však naléhavě dožadoval účasti na hostině, řekli mu s politováním: „Na zemi ses toho moc nenaučil! U nás jsou totiž platné ty peníze, které jsi rozdal!“ Tu boháč zesmutněl. V jedné chvíli se stal chudým jako kostelní myš. Vzpomněl si, že za svého života nikomu nic nedaroval.

Iz 1,10.16-20; Mt 23,1-12

„A nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi.“ (Mt 23,9)

Pane Ježíši, daruj mi prosím upřímné srdce, pomoz mi být pravdivým člověkem a věrohodným svědkem o tobě. Dej mi odvahu a sílu být otevřený, přiznat se k svým chybám a říci pravdu. Amen.

Jeden malý chlapec si u maminky stěžoval na svého spolužáka Jirku. Zdálo se mu, že Jirka mu stále ubližuje. Maminka místo odpovědi vstala, přinesla váhy a kostky na hraní. „Dávej pozor,“ pravila, „zahrajeme si takovou malou hru. Nejdříve položíme jednu kostku na misku, která bude představovat Jirkovy chyby. Jmenuj mi nějakou.“ Chlapec uvedl hbitě jednu chybu svého spolužáka. „Tak,“ řekla maminka, „teď mi řekneš jednu z jeho dobrých stránek. Nechává tě někdy jezdit na svém kole?“ Chlapec připustil, že Jirka to dělá velmi často. Opakovala tuto hru tak dlouho, až miska, která představovala Jirkovy dobré vlastnosti, daleko převažovala tu, na níž kladli špatné vlastnosti.

Jer 18,18-20; Mt 20,17-28

(Ježíš) se jí zeptal: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ (Mt 20,1)

Pane Ježíši, prosím tě za rodiče, učitele, kněze a všechny, kdo převzali zodpovědnost za druhé. Ať svůj úkol vykonávají podle tvého příkladu jako službu. A také mně prosím dej odvahu brát na sebe zodpovědnost a sloužit. Amen.

Sestře vrátné přestalo leknutím téměř bít srdce. Venku přede dveřmi stál sám papež a trpělivě čekal, až mu po zazvonění otevřou. Chtěl navštívit jednoho nemocného kněze v římské nemocnici Svatého Ducha. Sestra stiskla bzučák, vpustila ho dovnitř a úprkem běžela pro představenou. Ta byla celá rozrušená. Tak vysokou návštěvu v nemocnici Svatého Ducha ještě neměli. Chtěla se hned představit a řekla: „Jsem představená Svatého Ducha.“ Svatý otec se pousmál a řekl: „Tak daleko jsem to ještě nedotáhl. Jsem jen zástupce Ježíše Krista.“

Jer 17,5-10; Lk 16,19-31

(Abrahám) mu odpověděl: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16,31)

Pane Ježíši, dej mi sílu prožít dobře modlitbu. Ať mám také vědomí hříchu, dar smíchu i pláče nad sebou a nad světem.

K jednomu starci přišly dvě ženy. První žena se považovala za velkou hříšnici. V mládí podvedla svého muže a nyní ji trápilo svědomí. Druhá žena žila po celý život bez větších pádů, a proto si nedělala žádné výčitky svědomí kvůli svým hříchům. Byla se sebou spokojená. První žena vyznala starci svůj hřích. Ani si netroufala očekávat odpuštění. Druhá žena řekla, že žádné zvláštní hříchy nemá. Stařec řekl první: „Jdi za ohradu a najdi si tam velký kámen, že ho sotva uneseš, a přines mi ho.“ Druhé ženě řekl: „Přines mi tolik kamenů, kolik uneseš, ale ať jsou co nejmenší.“ Ženy šly a splnily starcův příkaz. Stařec se na kameny podíval a řekl: „A teď zaneste kameny nazpět a položte každý přesně tam, kde jste ho vzaly.“ Ženy šly vykonat starcův příkaz. První našla lehce místo, kde vzala velký kámen. Položila ho tedy do dolíku, tak jak ho našla. Ale druhá žena si za žádnou cenu nemohla vzpomenout, odkud vzala ten či onen kamínek. Vrátila se tedy ke starci, aniž by úkol splnila. „Vidíš,“ řekl stařec, „právě tak je tomu s hříchy. Ty jsi ten velký a těžký kámen snadno uložila na původní místo, protožes věděla, kde ležel. Byla sis vědomá svého hříchu. Stala ses pokornou, a tak ses osvobodila od následků hříchu,“ „Naproti tomu ty,“ obrátil se stařec ke druhé, „ty si nejsi vědoma žádného hříchu, a tudíž ho nemůžeš ani litovat. Zvykla sis na život v hříších, posuzuješ hříchy druhých a tím hlouběji zapadáš do vlastních.“

 

Iz 7,10-14; Žd 10,4-10; Lk 1,26-38

Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova. (Lk 1,38)

Pane Ježíši, mnohdy nejsem tam, kde mě potřebují. Raději odejdu jinam, kde mi bude lépe a pohodlněji. Pomoz mi být vždycky druhým k ruce. Amen.

Kdysi žila zbožná paní, která se každý den několik hodin modlila. Jednoho dne uslyšela Boží hlas, který ji oznámil: „Dnes tě přijdu navštívit.“ Honem se vrhla do uklízení a leštění, aby bylo všechno, jak se patří. Když byla se vším hotova, oblékla si sváteční šaty a netrpělivě vyhlížela Boha. Po chvíli kdosi zaklepal na dveře. Ale za nimi stála jen sousedka. Paní ji okřikla: „Musíš mě zdržovat právě teď? Čekám na Boha. Má tu být každou chvíli. Přijď někdy jindy.“ Netrvalo dlouho a opět se ozvalo klepání. Paní rychle spěchala ke dveřím. Nějaký chlapec prodával levné knoflíky a mýdlo. Stará paní vybuchla: „Já teď čekám na Boha – a na tebe nemám čas.“ Za chvíli opět někdo zaklepal. Paní otevřela a uviděla otrhaného a churavého staříka. „Paní buďte tak laskavá, dejte mi prosím aspoň kousek chleba… třeba i tvrdého,“ prosil. „To tak! Dejte mi všichni pokoj! Já čekám na Boha. A vy se kliďte od mého prahu!“ řekla rozzlobeně. Hodiny plynuly, setmělo se, přišla noc, a Bůh nikde. Zklamaná paní si nakonec řekla, že si půjde lehnout. Zdál se jí sen. V tom snu se jí zjevil bůh a řekl jí: „Dnes jsem tě třikrát přišel navštívit, třikrát jsem stál u tvých dveří, a ty jsi mne ani jednou k sobě nepustila.“

 

Mi 7,14-15.18-20; Lk 15,1-3.11-32

Vstanu a půjdu k svému otci. (Lk 15,18)

Pane Ježíši, nechci se přetvařovat, nebo vnucovat do srdce lež. To, co mám v srdci i v ústech, ať je jednou velkou pravdou o naší lásce k Tobě. Amen.

Mladík z bohaté rodiny úspěšně dokončil vysokou školu. Bylo zvykem v rodině toho chlapce, že k takové příležitosti oslavenec dostával darem auto. Otec se proto vydal se synem do nejdražších autosalonů ve městě, aby spolu vybrali nejlepší vůz. Mladík si byl jistý, že ho v den promoce najde před domem zářící novotou a s plnou nádrží. Byl však zklamán. Když bylo po promoci, nepřišel za ním otec s klíčky v ruce, ale s knihou – s Biblí. Mladík ji vztekle hodil do kouta a celý den na otce ani nepromluvil. Našel si práci v jiném městě a odstěhoval se. Domů se vrátil, až když jeho otec zemřel. Noc před pohřbem se probíral papíry na otcově stole a našel také Bibli, kterou mu otec kdysi daroval. Se stínem výčitky sfoukl prach z desek a Bibli otevřel. Našel v ní šek s datem promoce. Byl vystavený na tu částku, kterou stál vysněný automobil.

 

Ex 17,3-7; Ř 5,1-2.5-8; Jan 4,5-42

Ježíš jí odpověděl: Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného. Žena mu řekla: Pane, dej mi tu vody, abych už nikdy neměla žízeň… (Jan 4,14-15)

Pane Ježíši, dnes existuje tolik různých vírů proti Tobě, rodině, společnosti a světu. Dej ať nikdy a ničím není napadána má láska k Tobě. Amen

Pětiletá sestřička malého Vítka měla vzácnou chorobu krve a potřebovala transfúzi. Krev měla pocházet od příbuzného se stejnou krevní skupinou, a tak byl chlapec logicky ideálním dárcem. „Tak co synku“, zeptal se ho lékař. Dáš svoji krev, aby tvoje sestra mohla žít?“ Chlapec vypadal vyděšeně, ale řekl, že ano. Když byla krev odebrána a chlapec ještě ležel na své postýlce, přišel lékař a ptal se ho, jak se cítí. „Pane doktore,“ zeptal se ho chlapec, „kdy umřu?“ Teprve pak se lékaři rozsvítilo a pochopil, že mu chlapec špatně rozuměl. Myslel si, že musí dát své sestře, aby ji zachránil, všechnu svou krev – tak jako dal Ježíš všechnu svou krev, aby zachránil nás.

Jeden chlapec cosi ukradl. Vše vyšlo najevo a chlapec se bál, co na to řekne jeho otec, poctivý a všemi vážený muž. Toho večera bylo u stolu naprosté ticho. Po večeři tatínek se synem osaměli. Chlapec měl strach a čekal, co se bude dít. Náhle otec vstal a zamířil ke krbu. Pevně sevřel pohrabáč, který byl rozžhavený od ohně a rudě žhnul. Beze slova se vrátil ke stolu. Chlapec ho s úděsem sledoval. Otec došel až k synovi. Položil levou ruku před něj na stůl a na ni rozžhavený pohrabáč. Syn s hrůzou sledoval otcovu spálenou ruku. „Stejnou bolest působí tvé chování v mém srdci“, řekl tiše tatínek. Už nikdy, až do konce života ten chlapec nic neukradl.

Da 3,25.34-43; Mt 18,21-35

Tu si ho pán zavolal a řekl mu: „Služebníku ničemný, celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mně prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt 18,32)

Pane Ježíši, nauč mě ovládat moje nálady a odpusť mi ty situace, kdy jsem se nechal unést hněvem a zlobou. Nauč mě zpracovat hněv, když mě někdo napadne nebo nespravedlivě posoudí mé jednání. Amen

Když byli Adam s Evou vyhnáni z ráje, odcházeli plni hněvu a zloby. Srdce jim přetékalo hořkostí. Navzájem se obviňovali a vyčítali jeden druhému: „Jsi úplně neschopný!“ křičela Eva. „Za všechno můžeš ty!“ opakoval Adam do ochraptění. Šli, ruce zaťaté v pěst, oči se jim blýskaly a bylo jim těžko u srdce. Bohu z toho bylo hodně smutno. Rozhodnul se tedy, že svým tvorům přidá něco, co původně neměl v plánu. Prošel tiše mezi mužem a ženou a zlehka se dotkl jejich očí a stvořil slzy. Adam a Eva se rozplakali. Tíha na srdci i vztek se rozplynuly. Znovu pocítili, že se mají rádi a objali se.

Dt 4,1.5-9; Mt 5,17-19

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon a Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ (Mt 5,17)

Kdykoli uvažujeme o tradici, uvažujeme vlastně o sobě. A tradice je vždy spjata s nadějí. Saháme po ní jako po výzvě, bereme z ní vítězný i porážený ideál, k němuž se chceme přiblížit. (Piťha)

 

Pane Ježíši, děkuji za kořeny, z kterých jsem vyrostl, Děkuji za ty, kteří mi předávali to nejcennější a nejkrásnější, co sami dostali. Děkuji za křesťanské kořeny našeho národa a celé Evropy. Ať na ně prosím nezapomínáme. Amen.

V sadu vyrůstal stromek. Protože byl ještě slabý, přivázal ho zahradník k silnému kůlu, aby ho vedl a pomáhal mu rovně růst. Stromek však brzy začal křičet na kůl: „Prosím tě, pusť mě! Nedrž mě tak! Podívej, všechny stromy se nechávají větrem laskat, jenom já mám stát a ani se nehnout!“ „Zlomil by ses!“ nedal se přemluvit kůl. „Nebo by ses ohnul a rostl bys křivě!“ „Jsi starý a závistivý, nech mě na pokoji!“ Jednoho večera přišla bouřka s vichřicí, která stromkem mávala ze strany na stranu. „To je můj konec,“ pomyslel si stromek. „Vydrž, chlapče,“ volal kůl a bojoval ze všech sil, aby byl stromek zachráněn. Za to kůl nevydržel a zlomil se. Stromek pochopil, co se stalo a rozplakal se. „ Neopouštěj mě! Potřebuji tě!“ Ale nikdo neodpovídal. Kousek kůlu zůstal připevněný ke kmeni mladého stromku jako v posledním objetí. Dodnes se lidé diví, že když se jim za větrného dne zdá, jakoby mladý strom něžně houpal v náručí kus starého suchého dřeva.

Jer 7,23-28; Lk 11,14-23

Ježíš jim řekl: „ Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království“ (Lk 11,20)

Pane Ježíši, děkuji za sílu srdce mluvit o tobě, nebát se ničeho a žít křesťansky. Amen.

Kdysi byl jeden uhlík, který si připadal špinavý, ošklivý a zbytečný. Rozhodl se tedy, že se stane bílým a krásným. Umýval se, namáčel a čistil, ale nic naplat, byl stále stejný. Radili mu: „Tady pomůže jedině oheň.“ Uhlík se tedy vrhnul do ohně. Ihned se rozzářil, byl krásný a vydával příjemné teplo. „Ty ale ubýváš,“ říkali mu. „Ale rozdávám světlo a teplo,“ odpověděl nevýslovně šťastný uhlík.

Oz 14,2-10; Mk 12,28b-34

Učitel zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není nikoho jiného kromě něho…“ (Mk 12,32)

Pane Ježíši, všechny školy, kroužky a ostatní vzdělání ať hlavně školí mé srdce, abych uměl dobře a moudře žít. Amen.

Kdysi dávno jeden císař vyslovil slavnostní přísahu: „Podrobím si všechny své nepřátele a zničím je!“ Po nějaké době ho překvapení poddaní uviděli, jak se prochází po zahradách se svými úhlavními nepřáteli a klidně si s nimi povídá a směje se. „Copak jsi nepřísahal, že zničíš všechny své nepřátele?“ ptal se udiveně jeden z dvořanů. „Vždyť jsem je také zničil,“ odpověděl císař. „Všechny jsem je učinil svými přáteli.“

Oz 6,1-6; Lk 18,9-14

Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Lk 17,13)

Pane Ježíši, ať se ve mně při pohledu na kříž, chrám, svatostánek, Boží chrám přírody či kteréhokoli člověka… rozhoří mé srdce, že jsi velký, dobrý a vznešený. Dej ať si tě vážím. Amen.

Jedna žena zemřela po obyčejném a pokojném životě. Přišla před Pána Boha, kde již byla před ní pořádná fronta. Zaslechla, že Pán říká jednomu muži: „Ty jsi pomohl, když jsem byl zraněný na dálnici, a dovezl jsi mě do nemocnice. Vstup do mého ráje.“ A jinému: „Ty jsi dal vdově bezúročnou půjčku, pojď si pro věčnou odměnu.“ A pak: „Ty jsi zdarma prováděl chirurgické operace, abys mohl mnohým vrátit naději. Vstup do mého království.“ A tak dál. Ubohá žena si za žádnou cenu nemohla vzpomenout, že by za svůj život udělala něco výjimečného. Anděl ji s úsměvem, ale rozhodně zamezil vytratit se z dlouhé fronty. Se srdcem bušícím jako zvon a s velkou bázní došla až před Pána. Hned se jí zmocnil pocit, jako by ji objal svým úsměvem. „Ty jsi vyžehlila všechny moje košile… Vstup do mého štěstí.“

1S 16,1b.6-7.10-13a; Ef 5,8-14; Jan 9,1-41

„Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ (Jan 9,39)

Pane Ježíši, děkuji ti za zdraví, pomoz všem nemocným, ale hlavně nás všechny chraň od nemocí hříchů. Amen.

Otec Damián se staral o malomocné. Během několika měsíců se mu podařilo postavit chatrče pro malomocné, kapli a sirotčinec. Navíc svým příkladem dokázal, že osm set malomocných, kteří tam žili v hrozných podmínkách, znovu začalo pracovat, naučilo se modlit a vzájemně si pomáhat. Sám dělal architekta, lékaře, soudce, rolníka i kněze. Úřady mu nabídli mzdu ve výši deseti tisíc dolarů ročně. Damián to odmítl se slovy, že to, co dělá, by nedělal ani za všechny peníze na světě, nýbrž jen a jen pro lásku Kristovu, jemuž skrze malomocné slouží. Avšak stalo se, že i otec Damián onemocněl leprou. Před smrtí – bylo mu 49 let – si z posledních sil zhotovil vlastní rakev. Na kříži, který stál na jeho hrobu, byla napsaná jediná věta: „Není větší lásky, než dát život za své přátele!“

Iz 65,17-21; Jan 4,43-54

Když tedy Ježíš přišel do Galileje, Galilejci ho vlídně přijali, protože viděli všechno, co vykonal v Jeruzalémě o svátcích… (Jan 4,43 – 45)

Pane Ježíši, dnes otevírám své srdce pro druhé. Kdokoliv mě navštíví, ať ve mě cítí přijetí, lásku a podporu. Amen.

Jednou si císař vyrazil do hostince spolu se svým pobočníkem. Nechtěli, aby je někdo poznal, tak byli oblečeni nenápadně. Když dojedli, přinesla stará hospodská účet – čtrnáct franků. Oba však zjistili, že nemají u sebe žádné peníze. Co teď? Císařův pobočník navrhl: „Zapomněli jsme si peníze. Ale do hodiny jsem tu zpátky a zaplatím.“ O tom nechtěla stará ani slyšet. Hrozila, že zavolá četníky, když na místě nezaplatí. Sklepníkovi, který je sledoval, se jich zželelo. „Zaplatím za ně těch čtrnáct franků.“ Tak mohli hostinec opustit. Pobočník se brzy vrátil zpátky a zeptal se hostinské: „Kolik peněz jste musela dát, abyste si tuto hospodu mohla koupit?“ „Třicet tisíc franků“ odpověděla stařena. Pobočník vysázel na stůl třicet tisíc franků. „Na rozkaz svého pána, císaře, daruji tento hostinec sklepníkovi, který nám pomohl v nouzi.“

Ez 47,1-9.12; Jan 5,1-3a.5-16

Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mně snesl do rybníka, když se voda rozvíří.“ (Jan 5,7)

Pane Ježíši, děkuji ti za všechny, kteří pomáhají druhých – za lékaře, sestry, ošetřovatelky, pracovníky Charity… Děkuji za to, že pomáhat mohu i já. Nauč mě být obětavějším a spolehlivějším.

Jedna řeholnice v misii pečlivě ošetřovala odpudivé rány malomocného člověka. Usmívala se přitom a povídala si s nemocným, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Mezi řečí se nemocného ptala: „Věříš v Boha?“ Nemocný se na ni dlouze zadíval a odpověděl: „Ano, teď když vidím vás, tak věřím v Boha.“

Iz 49,8-15; Jan 5,17-30

Ježíš řekl židům: „Můj otec je až dosud činný, i já jsem činný.“ (Jan 5,17)

Pane Ježíši, dej, ať nejsem lenoch, ale ať se umím konkrétně zapojit do společenství věřících, modliteb i práce. Amen.

Jednoho dne přišla zápalka ke krásné velké svíci, která hrdě vytryskovala svůj bílý knot vzhůru. Zápalka jí říká: „Mám za úkol zapálit tě.“ „Ó, to ne,“ žadonila svíce, „jenom to ne! Když jednou začnu hořet, jsou moje dny sečteny a nikdo už nebude obdivovat moji neporušenou krásu.“ Zápalka se jí zeptá: „ Ale chceš celý svůj život zůstat chladná a neužitečná? Co to je za život?“ „Jenže hoření přece bolí a ubírá sil,“ šeptá svíce nejistě a plná strachu. „To je pravda,“ odvětví zápalka. „Ale to je tajemství našeho úkolu: Máme být světlem! Každá se na tom máme podílet svým způsobem. Já jsem tu proto, abych v tobě vzňala oheň. Ty jsi svíce, a proto máš druhým svítit a šířit teplo. Energie, kterou přitom vydáš, se neztratí, ale promění se ve světlo, které daruješ druhým. Oni ponesou tvůj dar dál. Ale když nebudeš chtít hořet, nebudeš ani dál žít!“ tu nastrčila svíce svůj knot k zápalce plná očekávání: „Prosím, zapal mne!“ A obklopilo ji teplé světlo.

Ex 32,7-14; Jan 5,31-47

Ježíš řekl židům: „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“ (Jan 5,31)

Ježíši, chtěl bych být poctivým člověkem, dobrým křesťanem a věrohodným svědkem. Dej mi k tomu svoji pomoc. Amen.

Jednoho kněze farníci pořád kritizovali, že se málo snaží ve farnosti něco dělat. Znovu a znovu mu předhazovali, že farnost je mrtvá. Kněz farníky zaskočil. V nedělních ohláškách oznámil, že farnost je mrtvá a že za ni bude příští týden sloužit pohřební bohoslužbu. Příští neděli byl přeplněný kostel šokován pohledem na otevřenou rakev, která stála vpředu u oltáře. Kněz měl dojemné kázání, v němž se s farníky navždy rozloučil a pak po závěrečném rozloučení, pozval přítomné, aby si stoupli do fronty a šli říct nebožtíku své poslední sbohem. Samozřejmě, že rakev byla prázdná, ale kněz na její dno, aniž by o tom kdo věděl, umístil dlouhé zrcadlo. A když se do ní lidé podívali, viděli, jak na ně zírá jejich vlastní obličej!

Mdr 2,1a.12-22; Jan 7,1-2.10.25-30

Ježíš chodil po Galilei, po Judsku totiž chodit nechtěl, protože mu židé ukládali o život. (Jan 7,1)

Člověk, který dělá pokání, začíná vidět věci, které nejsou patrné na první pohled, ale jsou ukryty pod povrchem. Začíná si uvědomovat souvislosti, hledá smysl, co to znamená pro něj samotného. Začíná vidět svět takový, jaký doopravdy je, tak, jak jej vidí Bůh, který jej stvořil. Vidí, že je zásadně dobrý. To povzbuzuje k radosti. Ale nemůže mu uniknout ani druhá stránka: co se zlem, se kterým se setkáváme na všech stranách. I to je potřeba učit se vidět očima Božíma, jeho hlubší smysl.  

Pane Ježíši, dej mi pomoc Ducha Svatého, abych viděl sebe, svět, vztahy tvýma očima, abych rozpoznával, co je v tvých očích správné a co je zlé, abych byl upřímný k sobě, k druhým i před tebou. Ať rychle odhalím zlo, které mi přichystal ďábel, a tak zůstanu věrný tobě. Amen.

K jednomu knězi přišel člověk, který se chtěl posmívat víře, a ptal se: „Jak je to možné, že z chleba a vína se stává tělo a krev Ježíše Krista?“ Kněz odpověděl: „Když už tvé tělo dokáže proměnit potravu, kterou přijímáš, v tělo a krev, proč by Bůh neměl dokázat i jiné?“ Ten člověk se ale nevdal: „Jakpak může být v hostii být přítomen celý Kristus?“ Kněz mu odpověděl: „Krajina, která před tebou leží, je tak veliká a tvoje oko tak malé, a přece je obraz celé krajiny v tvém oku. Pročpak nemá být možné, aby v malé podobě chleba byl přítomný celý Kristus?“ Pak mu ten člověk položil ještě třetí otázku: „Jak může tentýž Kristus být současně přítomen ve všech kostelích?“ Tu vzal kněz zrcadlo a nechal ho, aby se do něj podíval. Pak hodil zrcadlo na zem a řekl: „V každém jednotlivém kousku můžeš nyní současně vidět svůj obraz!“

Jer 11,18-20; Jan 7,40-53

Jeden z nich, Nikodém, ten, který už dříve přišel za Ježíšem, jim namítl: „Odsoudí náš zákon někoho, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá?“

Pane Ježíši, dej, ať dokážu a umím vážit, co je lepší, ať se pro to dokážu rozhodnout a každý den za tím důsledně a s poctivostí jít. Amen.

Po bohaté večeři, hostitel, slavný herec, bavil účastníky setkání ohromujícím přednesem veršů. Jako přídavek nabídl, že zarecituje verše, které si sami vyberou. Plachý postarší kněz se ho zeptal, zná-li žalm 23. „Ale ovšem řekl herec. Rád ho přednesu, ale pod jednou podmínkou; až skončím i Vy ten žalm zarecitujete…“ Kněz byl sice trochu v rozpacích, ale nakonec souhlasil. Herec podal nádherný výkon. „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek…“ a tak dále. Když skončil, posluchači ho odměnili bouřlivým potleskem. A pak přišla řada na kněze. Vstal. Přednesl táž slova, ale po nich se místo potlesku rozhostilo naprosté ticho a oči mnohých se zarosily. Herec nechal ticho působit a potom se ujal slova. „Dámy a pánové, doufám, že si uvědomujete, čeho jsme tu dnes byli svědky. Já jsem znal slova žalmu, ale tento kněz zná Pastýře.“

Ez 37,12-14; Ř 8,8-11; Jan 11,1-45

 A každý, kdo žije a věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? (Jan 11,26)

Pane Ježíši, už tím, že se modlím, začíná tvoje spása mého srdce. Děkuji ti za to, že jsi mne křížem a vzkříšením zachránil. Amen

Na smetišti rostla malá slunečnice. Kolem bylo plno odpadků. Květina byla často smutná a hodně snila o velkých loukách a motýlech. Jednoho dne si před ní sedl malý rozčepýřený vrabčák a s otevřeným zobákem ji obdivoval. „Jsi tak krásná, jsi nádherná. – To nejsem, odvětila slunečnice smutně. Moje sestry jsou desetkrát větší než já. Já jsem malá a ošklivá.“ „Pro mne jsi ale ta nejkrásnější květina, švitořil vrabec a odletěl. Ptáček zde létal každý den, a její květ vždy více povyrostl a více zářil. Stali se z nich přátelé. Jednoho dne však vrabec nepřiletěl. Květina si dělala velké starosti. Když se probudila, vrabčák ležel vedle ní s roztaženými křídly a vypadal jak bez života. Slunečnice se polekala. „Kamaráde, žiješ? Co se ti stalo?“ Ptáček namáhavě otevíral oči. „Už několik dní jsem nenašel nic k jídlu. Mé síly jsou u konce. Přiletěl jsem k tobě, abych tu umřel. „Ne, to ne!“ Volala slunečnice… naklonila svůj těžký květ a z něj vypadlo na zem pár semínek. Sezobni je příteli a budeš mít zase sílu. Druhého dne se vrabec cítil lépe. Chtěl slunečnici poděkovat, ale co to? Listy jí visely povadlé dolů. „Co je s tebou, květinko?“ „Nedělej si starosti, můj čas vypršel. Víš, vždycky jsem si myslela, že na této hromadě odpadků rostu zbytečně, ale teď vím, že vše má svůj smysl, i když to hned nechápeme. Bez tebe bych ztratila odvahu k životu a ty bys beze mne umřel. A podívej se: na zemi leží ještě hodně semínek. Nech některá být a možná tu za rok vyroste spousta slunečnic a kolem nich bude závodit hodně rozcuchaných vrabčáků a motýlů.“

Da 13,1-9.15-17.19-30.33-62; Jan 8,1-11

(Učitele Zákona) ji postavili doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy kamenovat, co říkáš ty?“ (Jan 8,3)

Pane Ježíši dej, ať nevyhledávám nečisté obrázky a nemusím se stydět za nečisté skutky. Ale ať s tvou pomocí žiji krásným a čistým životem. Amen.

Maminka Gorettiová byla vdova a musela se svým synem těžce pracovat na hospodářství, aby uživila pět malých dětí. Dvanáctiletá Marie převzala péči o domácnost. Byla to hezká, pilná a veselá dívka. V sousedství bydlela rodina, kde to vypadalo jinak. Otec byl pijan a málo se staral o výchovu svého dvacetiletého syna. Ten se obloukem vyhýbal každé poctivé práci a byl velmi žádostivý po krásné dívce ze sousedství. Jednou si zavolal Marii k sobě do pokoje. Pokoušel se ji svádět a byl stále dotěrnější. Marie však zůstala neoblomná. Mladý muž byl zklamaný, a to ho dohánělo k zuřivosti. Popadl nůž a vyhrožoval jí. Když Marie hlasitě volala o pomoc, přestal se ovládat a několikrát ji vrazil nůž do těla. Marie zemřela o několik dní později v nemocnici po velkém utrpení. Krátce před smrtí svému vrahovi odpustila.

Nu 21,4-9; Jan 8,21-30

Ježíš jim řekl: „…A ten, který mně poslal, je se mnou. Nenechal mně samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí…“ (Jan 8,30)

Pane Ježíši, dej, ať jsem pracovitým a „šikovným“ člověkem. Amen

V lese káceli stromy dva dřevorubci. Stromy byly vysoké a měly mohutné a tvrdé kmeny. Oba muži byli zdatní, ale každý z nich pracoval jinak. Ten první se do svého kmene zasekával ránu za ránou. Nikdy se nezastavil, narovnal záda, jen když potřeboval nabrat dech. Druhý si čas od času dopřál přestávku. Když zapadalo slunce, první dřevorubce byl teprve v polovině kmene. Potil krev a byl rád, že už bude večer. Druhý stačil podetnout celý strom. Jak je to možné? „To nechápu! Jak se ti podařilo, podsekat celý strom, když ses pořád zastavoval?“ Druhý se usmál: „Ty jsi viděl, že jsem se zastavoval, ale nevšiml sis, že jsem si při každé přestávce naostřil sekeru!“

Da 3,14-20.91-92.95; Jan 8,31-42

Ježíš řekl židům, kteří v něho uvěřili: „Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky, a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8,31)

Pane Ježíši, děkuji ti, že si mohu naslouchat tvému slovu, že mohu hledat tvou tvář, že se od tebe mohu učit – životu, lásce, modlitbě. Děkuji ti, že nejsi jenom cílem cesty, ale že jsi Cestou, po které se mohu učit kráčet. Amen.

Po dlouhé společného života se měli tři mnichovi žáci vydat do světa za svým posláním. Za deset let přijeli svého učitele navštívit. Stařičký mnich jim řekl, aby se posadili kolem něj, protože už nemohl chodit. Každý mu začal vyprávět, co prožil. „Já jsem napsal spoustu knih a prodal jsem miliony výtisků“, prohlásil první se stopou pýchy v hlase. „Zahltil jsi svět papírem“, odpověděl učitel. „Já jsem kázal na tisíci místech.“ „Ty jsi zahltil svět slovy,“ řekl na to učitel. Pak promluvil třetí: „Přinesl jsem ti polštář, aby sis mohl na něj položit své bolavé nohy,“ řekl. Učitel se usmál: „Ty jsi našel Boha.“

Gn 17,3-9; Jan 8,51-59

Ježíš odpověděl: „…Je to náš Bůh. Vy jste ho nepoznali, já však ho znám.“ (Jan 8,35)

Pane Ježíši, nauč mne nenaříkat, že se druzí mají lépe. Naopak, dej mi sílu se pro druhého něčeho vzdát. Amen.

Byl jednou jeden bohatý člověk. Vlastnil mnoho továren, obchodu, několik bank, takže do jeho domu proudily potoky peněz. Nedělal už téměř nic jiného, než že sháněl to, co ještě neměl. A tak jednou nastal den, kdy měl opravdu všechno, a nebylo nic, co by nevlastnil. Přesto si však všiml, že mu jediná věc pořád chybí – radost. Rozhodl se, že ji musí sehnat za každou cenu, aby měl opravdu všechno. Prošel křížem krážem půl světa, ale zatím marně. Jednoho dne však dorazil do malé vesničky, kde mu řekli, že na blízké hoře žije jeden moudrý stařec, který by mu mohl pomoci. Boháč se tam tedy vypravil a opravdu našel skromnou a chudou chýši a u ní starce, kterého hledal. Zeptal se ho: „Řekli mi, že bys mi mohl najít radost.“ Dědeček se na něj usmál a odpověděl: „Už jsi ji našel, příteli. Já mám mnoho radosti.“ „Ty?“ vykřikl nevěřícně boháč a rozhlédl se kolem: „Vždyť nemáš nic než tuto chatrnou chýši!“ „Jistě, ale právě proto mám radost, protože rozdávám těm, kteří potřebují pomoc, všechno, co mám navíc.“ „A tím se získává radost?“ zamyslel se boháč. „Tak jsem ji získal aspoň já.“ potvrdil mu stařec. Boháč poděkoval a vrátil se zahloubán domů. Krátce na to se opravdu rozhodl, že všechno co má navíc, rozdá těm, kteří to potřebují. S velkým překvapením přitom zjišťoval, že začíná mít radost, a ta se stále zvětšuje. Nakonec si uvědomil, že větší radost má člověk opravdu tenkrát, když dělá šťastnými druhé, než když vlastní jakékoli bohatství jen pro sebe.

Jer 20,10-13; Jan 10,31-42

Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ (Jan 10,31)

Pane Ježíši, děkuji ti za všechno, co mám. Dej mi odvahu udělat něco konkrétního, co se tobě líbí a co by mě udělalo svobodnějším člověkem. Amen.

Po své první odvykací kúře jsem zůstal dva měsíce bez alkoholu. Pak mě pozvali na svatbu synovce. Večer se tancovalo, všichni byli v radostné a uvolněné náladě. Synovec ke mně přišel a řekl: „Strýčku dáš si s námi skleničku šampaňského?“ Začal jsem v sobě zápasit. Jen skleničku, jen jednu, jednou to přece nic není. Musím se naladit na zdejší atmosféru, nesmím se vylučovat. Bojoval jsem několik vteřin a pak jsem prohlásil: „Rád.“ Příští poledne jsem vypil dvě skleničky červeného a večer čtyři. A všechno začalo nanovo: zoufalství, pohrdání sebou a hanba. Hnusil jsem se sám sobě. Věděl jsem, že už nedovedu přestat, konec mohl být jedině smrt. Vzdal jsem se vší lidské naděje, ale nepřestal jsem doufat v Krista. A tato naděje mě nezklamala. Později se mi podařilo, s Jeho pomocí alkoholu uniknout.

 

Ex 37,21-28; Jan 11,45-56

„Ježíš musí umřít nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno.“ (srov. Jan 11,51-52)

Pane Ježíši, mám tě rád. Budu se snažit nadále mít dobré a laskavé srdce. Učiň moje srdce podle srdce svého. Amen.

Ivan byl vojákem Rudé armády. Zemřel utonutím v červenci 1972, znělo úřední hlášení. Úřady se všemi prostředky snažili rodičům zabránit, aby před pohřbem svého mrtvého syna spatřili. Rodiče si však přece jen prosadili, že byla rakev otevřena. Přítomní byli zděšeni. Bylo okamžitě jasné, že se chlapec neutopil, ale že zemřel na následky bití a hrozného mučení. Co se stalo? Poslední Ivanovy dopisy rodičům byly výmluvné: „Brzy už nebudete dostávat mé pozdravy. Zakázali mi, abych mluvil o Ježíši Kristu.“ Jindy zase napsal: „Nedali mi pět dní najíst. Pak se zeptali: „Tak co, už jsi změnil své názory?!“ V posledním dopise před smrtí čteme: „Mám před sebou křesťanský boj. Bojuji na Ježíšův rozkaz. Musím ukázat, jaký má být věřící člověk a jak má žít. Kam mě tato cesta zavede, nevím.“ My to však víme: cesta tohoto mladého muže vedla k mučednictví.

Iz 50,4-7; Fp 2,6-11; Mt 21,1-11; Mt 26,14-27,66

„Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřel na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Velké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali za stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy… volaly: Hosana, synu Davidovu.“ (Mt 21,6)

Pane Ježíši, chci se ti líbit. Chci poslouchat tebe a chci se učit i od těch, které mi posíláš do cesty – od rodičů, učitelů i kněží. Amen.

Jednou si malý chlapec hrál doma s míčem. Měl to sice od maminky zakázáno, ta však nebyla doma, a proto její zákaz porušil. Stalo se, co se stát muselo: míč rozbil maminčinu milovanou vázu. Když se maminka vrátila a viděla tu zkázu, chlapec se bál trestu, a proto svedl vinu na menšího bratříčka. Prý srazil vázu, když se kolem ní plazil po čtyřech. Maminka se velmi rozčílila a nezbylo jí, než sesbírat všechny střepy a pokusit se vázu aspoň slepit. Jak byla rozzlobená, zapomněla vytáhnout maso z trouby a to se připálilo. Když se potom vrátil tatínek z práce, nebylo nic k jídlu. Pohádal se kvůli tomu s maminkou a šel se najíst do restaurace na rohu. Tam se rozčílil kvůli maličkosti na číšníka. Číšník chudák velmi znervózněl a nechtěně pak převrhnul šálek kávy na paní a ušpinil jí šaty. Paní opustila rozzlobeně restauraci a nasedla do auta, aby se zajela domů převléct. Plakala lítostí tak, že nesledovala dobře cestu a narazila před křižovatkou do auta, které tam stálo na červenou. Řidič toho auta vystoupil, rozkřičel se na tu paní a vyžádal si od ní údaje na pojišťovnu. Odjel pak znechuceně do práce. Byl učitelem a šel do jazykové školy. Když vstoupil do třídy, vylil si zlost na prvním žákovi, kterého dostal pod ruku tím, že jej velmi přísně vyzkoušel a dal mu špatnou známku. Tímto žákem nebyl nikdo jiný než chlapec, který na začátku příběhu vázu rozbil. Tak se stalo, že chlapec svou neposlušností a lží začal řetěz hádek a nedorozumění. Nyní zaplatil sám za to, co udělal.

Iz 42,1-7; Jan 12,1-11

Ježíš odpověděl (Jidášovi) : „Nech ji… Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“ (Jan 12,8)

Pane Ježíši, děkuji za své přátele a děkuji i tobě za nabídnuté přátelství. Amen.

Malý Lukáš, který kulhal a Tomáš se dostali do ústavu pro opuštěné děti ve stejný den, jen několik málo měsíců po svém narození. Ostatní děti byly na Lukáše velmi zlé. Tomáš však Lukášovi pomáhal a zůstával vždycky blízko něho. Utěšoval ho, když měl strach, při procházkách na něj čekal, hrál si s ním, protože mu vůbec nevadilo jeho postižení, vyprávěl mu veselé příběhy a vždycky ho tím rozesmál. Jednou v neděli přišli do ústavu manželé Turkovi a nechali si zavolat Tomáše. „Líbilo by se ti žít s námi? Co na to říkáš? „Tomáš ztratil řeč. Mít maminku a tatínka jako všichni ostatní! „Ach, a-a-ano, ano! Zamumlal“ Ale najednou se všechna radost z jeho očí vytratila. Kdybych odešel, kdo by se postaral o malého Lukáše, který kulhá. O toho nikdo nikdy neměl zájem. „Já vám moc děkuji, ale nemohu odejít,“ řekl. A dřív než si někdo mohl všimnout jeho slz, odběhl. Zakrátko vyhledali manželé Tomáše znovu. Ten právě pomáhal Lukášovi obouvat speciální botu. Oba se na Tomáše zkoumavě podívali. „To kvůli němu nechceš odejít k nám, chlapče?“ „No, já… já jsem všechno co má,“ odpověděl chlapec. S pohnutým srdcem na sebe manželé pohlédli a věděli, že zanedlouho u nich naleznou domov oba malí chlapci.

Iz 49,1-6; Jan 13,21-33.36-38

Šimon Petr se ho zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít, půjdeš však za mnou později.“ (Jan 3,36)

Pane Ježíši, s pomocí ostatních lidí se budu snažit cvičit v trpělivosti. Pomáhej mi, prosím. Amen.

Jeden misionář, který žil mnoho let v Číně, se vracel zpět do Spojených států. Na stejné lodi se s ním vracel po dvou týdnech v Číně jeden slavný zpěvák. Když se blížili k New Yorku, misionář zahlédl velké zástupy fanoušků, které čekaly na zpěváka. „Pane Bože, tomu nerozumím.“ mumlal misionář. „Zasvětil jsem dvaačtyřicet let svého života Číně, on tam byl pouhé dva týdny. Přesto tisíce lidí očekávají jeho šťastný návrat, zatímco mne nečeká nikdo.“ A Pán odpověděl: „ Ale, synu, ty ještě nejsi doma!“

Iz 50,4-9a; Mt 26,14-25

„Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, mistře?“ (Mt 26,25)

Pane Ježíši, slíbit ti celoživotní věrnost je velmi odvážné. Ale alespoň dnes ti odevzdám své srdce a prosím i zítra zůstaň se mnou. Amen

Zemřel jeden bohatý muž. Neměl žádné příbuzné. Každý byl zvědavý, kdo teď zdědí jeho milióny. Muž zanechal dvě závěti. Jedna měla být otevřená hned po jeho smrti, druhá teprve po pohřbu. Toto zvláštní přání bylo splněno. Za rakví bylo jen pět truchlících. Pak byla otevřena druhá závěť, ve které bylo napsáno: „Chci, aby veškeré mé jmění bylo rozděleno rovným dílem mezi ty, kdo se zúčastnili mého pohřbu.“ Těch pět přátel dostalo zaslouženou odměnu. Zůstali věrni až do konce, byli to opravdoví přátelé.

Ex 12,1-8.11-14; 1Kor 11,23-26; Jan 13,1-15

 „Chápete, co jsem Vám udělal? …Také vy máte jeden druhému umývat nohy.“                                                                                                                (Jan 13,12)

Pane Ježíši, děkuji ti za ty, kteří mi kdy jakkoli sloužili. Pomoz i mně být dobrým služebníkem Božím. Amen.

Poté, co ševci Martinovi zemřela žena a dítě, bydlí sám ve své ševcovské dílně. Má rád Boha a pravidelně si čte v Písmu svatém – v Božím slově. Jak si tak jednoho zimního dne čte a přemýšlí, zdá se mu, jako by k němu promluvil sám Ježíš: „Zítra tě navštívím, Martine!“ Švec má velkou radost, a hned začne všechno doma uklízet a připravovat na vzácnou návštěvu. Zatímco nedočkavě vyhlíží oknem Ježíše, uvidí pouze unaveného zametače, jak prochází po chodníku kolem domů a odhrnuje sníh. Martinovi je ho líto, vždyť je taková zima! Pozve ho domů a nabídne mu horký čaj, aby se zahřál. Podobně to udělá i s polozmrzlou ženou, která nese v náručí dítě. Dítěti švec daruje i vyspravené botičky, které kdysi vyrobil pro vlastní dítě. O něco později zase vidí, jak trhovkyně žene chlapce, protože jí z hladu ukradl jablko. Martin vyjde ven a jablko jí zaplatí, aby se na chlapce už nezlobila. Vždyť nechtěl krást! Večer sedí celý skleslý u svého stolu, protože Ježíš ho nenavštívil, jak slíbil. Pro útěchu si čte ve své Bibli. Najednou si všimne Ježíšových slov: „Cokoli jste učinili jednomu z mých nejpotřebnějších bratří, mně jste učinili…“ Zdá se mu, jako by Ježíš říkal: „Vždyť já jsem tě přece jen navštívil, ale tys mne nepoznal!“ Toho večera jde švec Martin spát s radostí, protože pochopil něco úplně nového a důležitého.

Iz 52,13- 53,12; Žd 4,14-16; 5,7-9; Jan 18,1 - 19,42

Řekli mu: „Nepatříš také ty k jeho učedníkům?“On zapíral: „Nepatřím.“… „Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?“ Petr to však znovu zapřel. (srov. Jan 18,25-26)

Pane Ježíši, nauč mě odpouštět, ne jednou, ne desetkrát, ale třeba stokrát za den, a to hlavně kvůli tobě. Amen.

Nad mohutnou řekou vedl most, po kterém projížděly vlaky. Protože po řece pluly i velké lodi, musel se most zvedat. Na břehu sedával výhybkář. Staral se o to, aby se vlaky po mostě i lodě po řece pohybovaly bezpečně. Jednou večer čekal na poslední vlak. V dálce už viděl jeho světla. Když přehodil výhybku, aby most spustil, s hrůzou zjistil, že zařízení nefunguje. Kdyby spojení mostu nebylo upevněno, vlak by vykolejil a zřítil by se do řeky. Výhybkář utíkal přes most na druhou stranu, kde byla páka, kterou mohl most zajistit ručně. Až bude vlak projíždět, musí páku velmi silně držet. Už slyšel zvuk vlaku, proto se celou vahou svého těla zavěsil na páku. Na jeho síle teď závisel život mnoha lidí. Najednou zaslechl z druhé strany mostu dětský hlásek. Krev mu ztuhla v žilách. „Tatínku, kde jsi?“ Jeho malý čtyřletý syn se za ním vydal na druhou stranu mostu. V první chvíli chtěl vykřiknout: „Utíkej! Rychle utíkej!“ Ale vlak už byl velmi blízko. Malé nožky by nestačily přeběhnout na druhou stranu. Muž by nejraději pustil páku a rozběhl se za svým synem, aby ho odnesl do bezpečí. Ale uvědomil si, že páku pustit nemůže. Buď zahynou lidé ve vlaku, nebo jeho syn… Rozhodovaly vteřiny. Vlak rychle a bezpečně projel po zajištěném mostě. Nikdo si nevšiml, jak nemilosrdně odhodil do řeky polámané tělíčko malého chlapce. Nikdo nezahlédl plačícího muže, který ještě dlouho potom, co vlak odjel, pevně svíral zajišťovací páku. Neviděli ho, jak jde domů mnohem pomaleji než kdykoliv předtím, aby řekl své ženě, že jejich malý chlapec zahynul.